i swear, i'll never be happy again

29. october 2014 at 17:30 | yuu. |  memories
došla jsem k tomu, že jsem unavená ze svého života.
už mě to nebaví, nebaví mě ten stereotyp, nebaví mě ty stejné pocity.
ajo, já vím, že bych to mohla nějak změnit, nějakým způsobem, jenže já nevím jak.

a ať se snažím sebevíc, stejně to skončí neúspěchem ( ne že bych se už nesnažila, prostě teď střádám energii, která by mě nakopla k další snaze)

chtěla bych žít v knize.chtěla bych mít svůj vlastní volný život, ve kterém bych mohla dělat, co se mi zlíbí. (to vlastně můžu až odmaturuju, ale to je asi za 61686841351 miliard let)
dělat věci které mě činí šťastnou (jaké vlastně věci?)

taky jsem vzpomínala.
a zjistila jsem, že jsem se za sebe začala stydět, chci říct; stydět za jizvy na ruce a za blbosti, které jsem za celej tenhle rok udělala.
kdy jsem seděla ve třídě a ona se dívala na moje jizvy a řekla mi, ať aspoň nosím náramky nebo něco jinýho, že se na to nechce dívat.na ty tázavý pohledy stupidních spolužáků, kteří mi zírali na ruku.na ty pohrdavé pohledy holanďanů, když zjistili, že si ráda dám jointa, abych zapomněla na všechno ostatní.
a tehdy jsem si uvědomila, že bych chtěla být jako ostatní.bavit se, bez účelu zapomenout na všechno.smát se a dělat píčoviny, jen tak pro zábavu.
ne kvůli tomu, abych zapomněla na všechno, co se mi v životě (v dost krátkým životě :D) stalo.
chtěla bych začít nějak žít, nějak se bavit, nějak se radovat.. prostě..
a i když jsem tehdy měla všechny tyhle pocity a řekla si, že už to nikdy znovu neudělám, tak..
tak se to znovu stalo.tolikrát, že už si ani nevybavuji důvod proč.ty noci proležený na zemi, zírající na strop, očima zaplnenýma slzama.
další ráno.probudit se a natáhnout všechny ty pružiny, které mě uvádějí do pohybu (inspirace Norským dřevem)) ), oči opuchlé, zápěstí obmotané obvazem.a zase se snažit přežít další den, abych mohla zase upadnout do bezesné noci.
neříkám, že se to nelepší, možná jo, možná se to lepší, možná ne.
jedno vím ale jistě.
už nechci žádnou pomoc, už o to nestojím, chci být sama, se svými myšlenkami.žádný doktor a žádný prášky.
jo, občas nějaká ta sebevražedná myšlenka v tý hlavě je, ale už tolik nepromlouvá ke mně.aspoň ne tolik, co o prázdninách.

jsem taky smířená, že to ve svém životě nikam nedotáhnu.že budu useless.ale nevadí mi to, prostě jsem se s tím smířila.
stejně jako jsem se musela smířit, že už spolu nikdy nebudeme.
stejně jako jsem se smířila s tím, že už asi nikdy nedokážu někoho milovat tolik jako tebe, protože to není ten pocit, který býval.
ten pocit už nikdy nevzplane, nikdy nebude stejný.něco takového se neopakuje.

nemám se ráda, nemám ráda to, co dělám, nemám ráda to, jak vypadám.
nechci aby tenhle článek zněl sebelítostně.
seru vám na sebelítost, snažím se tu poskládat nějaký fakta dohromady a něco si z toho přebrat, možná z toho dostat rozum.
už se nechci dávat dohromady.prostě to nechám být, roztříštěný na kusy.seru vám na to.
jsem se vším smířená.
proč bych měla žít jen proto, že to po mě někdo vyžaduje.
když nechci žít, tak prostě umřu, je to moje volba.nikdy si nevybíráme, kdy se narodíme, ale občas si můžeme vybrat, kdy chceme zemřít.
a co když chci právě teď?

jsem smířená se svým životem.
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement