October 2014

i swear, i'll never be happy again

29. october 2014 at 17:30 | yuu. |  memories
došla jsem k tomu, že jsem unavená ze svého života.
už mě to nebaví, nebaví mě ten stereotyp, nebaví mě ty stejné pocity.
ajo, já vím, že bych to mohla nějak změnit, nějakým způsobem, jenže já nevím jak.

a ať se snažím sebevíc, stejně to skončí neúspěchem ( ne že bych se už nesnažila, prostě teď střádám energii, která by mě nakopla k další snaze)

chtěla bych žít v knize.chtěla bych mít svůj vlastní volný život, ve kterém bych mohla dělat, co se mi zlíbí. (to vlastně můžu až odmaturuju, ale to je asi za 61686841351 miliard let)
dělat věci které mě činí šťastnou (jaké vlastně věci?)

taky jsem vzpomínala.
a zjistila jsem, že jsem se za sebe začala stydět, chci říct; stydět za jizvy na ruce a za blbosti, které jsem za celej tenhle rok udělala.
kdy jsem seděla ve třídě a ona se dívala na moje jizvy a řekla mi, ať aspoň nosím náramky nebo něco jinýho, že se na to nechce dívat.na ty tázavý pohledy stupidních spolužáků, kteří mi zírali na ruku.na ty pohrdavé pohledy holanďanů, když zjistili, že si ráda dám jointa, abych zapomněla na všechno ostatní.
a tehdy jsem si uvědomila, že bych chtěla být jako ostatní.bavit se, bez účelu zapomenout na všechno.smát se a dělat píčoviny, jen tak pro zábavu.
ne kvůli tomu, abych zapomněla na všechno, co se mi v životě (v dost krátkým životě :D) stalo.
chtěla bych začít nějak žít, nějak se bavit, nějak se radovat.. prostě..
a i když jsem tehdy měla všechny tyhle pocity a řekla si, že už to nikdy znovu neudělám, tak..
tak se to znovu stalo.tolikrát, že už si ani nevybavuji důvod proč.ty noci proležený na zemi, zírající na strop, očima zaplnenýma slzama.
další ráno.probudit se a natáhnout všechny ty pružiny, které mě uvádějí do pohybu (inspirace Norským dřevem)) ), oči opuchlé, zápěstí obmotané obvazem.a zase se snažit přežít další den, abych mohla zase upadnout do bezesné noci.
neříkám, že se to nelepší, možná jo, možná se to lepší, možná ne.
jedno vím ale jistě.
už nechci žádnou pomoc, už o to nestojím, chci být sama, se svými myšlenkami.žádný doktor a žádný prášky.
jo, občas nějaká ta sebevražedná myšlenka v tý hlavě je, ale už tolik nepromlouvá ke mně.aspoň ne tolik, co o prázdninách.

jsem taky smířená, že to ve svém životě nikam nedotáhnu.že budu useless.ale nevadí mi to, prostě jsem se s tím smířila.
stejně jako jsem se musela smířit, že už spolu nikdy nebudeme.
stejně jako jsem se smířila s tím, že už asi nikdy nedokážu někoho milovat tolik jako tebe, protože to není ten pocit, který býval.
ten pocit už nikdy nevzplane, nikdy nebude stejný.něco takového se neopakuje.

nemám se ráda, nemám ráda to, co dělám, nemám ráda to, jak vypadám.
nechci aby tenhle článek zněl sebelítostně.
seru vám na sebelítost, snažím se tu poskládat nějaký fakta dohromady a něco si z toho přebrat, možná z toho dostat rozum.
už se nechci dávat dohromady.prostě to nechám být, roztříštěný na kusy.seru vám na to.
jsem se vším smířená.
proč bych měla žít jen proto, že to po mě někdo vyžaduje.
když nechci žít, tak prostě umřu, je to moje volba.nikdy si nevybíráme, kdy se narodíme, ale občas si můžeme vybrat, kdy chceme zemřít.
a co když chci právě teď?

jsem smířená se svým životem.

mám se strašně na hovno. #2

15. october 2014 at 22:01 | yuu. |  memories
je mi prostě mizerně.
asi to na mě zase leze.všechno.
není to fér.
haha, ale je.
JA NEVIM PROC SE TAK CHOVAM
PROC SE TAK CITIM.
PROC JE TO TAK NA HOVNO
já prostě nevím
co mám dělat
zase se chovám sobecky. to je strašně super. zase na všechny seru a sem ve svým rozpadlým světě.
zase.
co mám dělat, řekněte mi někdo co mám dělat protože jsem asi v prdeli
asi mi začíná docházet, že vážně umřel.
a že v sobotu bude pohřeb.
a že sem asi v prdeli.
a že sem sobecká.
a seru na ostatní a vůbec se jim kvůli tomu nevěnuju, protože mám moc práce na to být v prdeli.
člověk by se měl dát aspoň na oko dohromady před ostatními. JENZE ME TO NEJDE.
měla bych se naučit děják a nenechávat to jen na ní.není to fér.měla bych se dát dohromady a učit se.
měla bych přestat dělat scény.a chovat se normálně.
jenže , pardon, ale já to asi nedokážu.
protože jsem v prdeli a je to pro mě strašně těžký a chápu že bych vám asi neměla lézt na oči, ale asi vás potřebuju, ale vy to nechápete a pak to vypadá , že na vás seru
jenže já se chci dát nějak dohromady, to uvnitř mě dát nějak dohromady a mít se fajn a tlemit se každý píčovině jako vy a mít se prostě fajn
ale to nejde protože nevím jak to mám slepit, protože se to zase rozpadá.a tak se prostě uzavírám.
a vy to nechápete
a já taky ne
a jsem strašně zmatená
a nevím co mám dělat
jsem strašně sobecká.achjo.
achjo.fakt.já nevím co mám dělat.a nikdo mi nepomůže.achjo.achjo.ACHJO.JA NEVIM CO MAM DELAT
a zase brečím a strašně mě to sere a nevím jak s tím přestat a mám se strašně na hovno a strašně mi chybí děda
a strašně mě bolí hlava z toho jak pořád přemýšlím nad všemi těmi věcmi a bolí mě oči z breku a jsem z toho šíleně unavená .. a nemuzu spat protože nad tím prostě přemýšlím a pak zase brečím a cítím se ted zase sama
zase.zase.zase.zase.zase.
zase..

..že kdysi jsme byli ty a já:)

7. october 2014 at 0:06 | yuu. |  memories
ahoj.
dnes jsem zase na tebe myslela a vzpomínala na dny, které jsme spolu trávili.
a taky na ty sny, které jsme si chtěli splnit.
míjela jsem místa, kde jsme se škádlili a dělali hlouposti..
dnes jsi mi zase chyběl.
a asi mi budeš pořád chybět.
vybavuji si tvoje tmavě hnědé oči, které se dívaly do těch mých, na tvoje řasy.

nakonec je všechno pomíjivé.
věci, které by podle nás měly trvat věčně, se rozplynou dřív než se nadějeme.

v noci, když nemůžu usnout, tak si stále promítám naše společné chvíle.a představuju si to, co mohlo být.
ale přeci jen budeme navždy spolu, navždy šťastní na fotografiích.a v našich myšlenkách.:)

stále mi chybíš...
stále mi dokážeš rozbušit srdce..

ale místo toho, abys mi na rty vracel úsměv, tak mi ho bereš.
myslím, že bych měla dělat něco, díky čemu bych se cítila šťastná.
ale ty ve mně pocity štěstí nedokážeš vyvolat, už ne.